Historie LSD

Autor: Naďa Serafínová | 20.10.2018 o 18:35 | Karma článku: 1,67 | Prečítané:  699x

V této práci se pokouším shrnout současný náhled na historii diethylamidu kyseliny lysergové známého pod názvem LSD. Vzhledem k enormnímu rozsahu daného tématu se soustředím zejména na způsob, kterým byla tato látka objevena.

 

 

Droga LSD (lysergic acid diethylamide, česky Diethylamid kyseliny lysergové) byla poprvé syntetizována 16. listopadu 1938 švýcarským chemikem Albertem Hofmannem v laboratořích farmaceutické firmy Sandoz (nyní Novartis) ve švýcarské Bazileji. Její objevení bývá považováno za náhodu i přesto že sám Hofmann poukazoval na fakt, že se jednalo o náhodu pouze částečně - látka byla objevena v rámci systematického výzkumu, avšak zprvu nevykazovala zajímavé lékařské vlastnosti (Hofmann, 1979).

Od počátku 30. let se Hofmann věnoval výzkumu tzv. námelových alkaloidů. Námel je produkt jedovaté houby Paličkovice nachové (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře také na jiných druzích obilnin a divokch trav. Od raného středověku byl příčinou častých masových otrav, z nichž patrně poslední se objevila v letech 1926 - 1927 v oblastech jižního Ruska. Od roku 1582 byly známy rovněž jeho účinky coby látky vyvolávající porod nicméně s množstvím nežádoucích účinků. V roce 1906 anglčtí vědci G. Barger a F. H. Carr úspěšně izolovali aktivní alkalický preparát, který pojmenovali ergotoxin. Ergotoxin byl výrazně toxičtější než jiné námelové kultury a byly u něj pozorovány ekbolické a vazokonstrikční účinky. Počátekem třicátých let započaly americké laboratoře výzkumy směřující k určení chemické struktury námelových alkaloidů. W. A. Jacobs a L. C. Craig u Rockefellerova institutu v New Yorku chemickým štěpením izolovaly a charakterizovali základní stavební jednotku všech námelových alkaloidů. Nazvali ji kyselinou lysergovou. (Hofmann, 1979)

Sám Hofmann se snažil syntetizovat různé námelové alkaloidy a studovat jejich potenciální medicínské využití. O LSD-25 se zajímal na základě podobnosti chemické struktury diethylamidu kyseliny lysergové s diethylamidem kyseliny nikotinové, stimulantu dýchání a krevního oběhu známého pod komerčním názvem Coramin. Po zdařilé syntetizaci v listopadu 1938 proběhly farmakologické testy, které provádělo farmakologické oddělení Sandozu. Výsledky testování mj. uvádí, že pokusná zvířata byla v průběhu podání látky velmi neklidná. V závěru zprávy bylo konstatováno že "protože nová substance nevzbuzuje žádný speciální zájem našich farmakologů a lékařů bylo testování v současnosti přerušeno."  (Hofmann, 1996).

Za náhodu pak Hofmann považoval spíše objevení psychadelických účinků o téměř pět let později. Na jaře roku 1943, přesněji 16. dubna, se Hofmann rozhodl znovu syntetizovat LSD-25 za účelem dalšího farmakologického výzkumu (Reed, 2008). Sám Hofmann tento postup označoval za neobvyklý - k látkám které jednou prošly daným výzkumem a nebyly shledány zajímavými se chemici zpravidla nevraceli.  Během syntetizace Hofmann náhodou vstřebal malé množství LSD kůží. Co následovalo, vylíčil ve zprávě adresované svému nadřízenému prof. Stollovi (Hofmann, 1979):

“Minulý pátek, 16. dubna 1943 jsme byl donucen přerušit své laboratorní práce zhruba v polovině odpoledne a odejít domů, protože jsem pociťoval neobvyklý neklid provázený mírnou závratí. Doma jsem si lehl a upadl do nikoliv nepříjemného stavu podobnému intoxikaci, projevujícím se extrémně podnětnou představivostí. Když jsem zavřel oči, (denní světlo bylo velmi nepříjemně ostré a jasné), ocitl jsem se ve stavu podobnému snění, projevujícím se nepřetržitým tokem představ fantastických výjevů, zobrazujících se s neobyčejnou intenzitou a projevujících se kaleidoskopickou hrou barev. Po dvou hodinách tento stav zmizel. Celkem vzato se jednalo o pozoruhodný zážitek s rychlým počátkem a velmi neočekávaným průběhem. Zdá se, že byl způsoben nějakými vnějšími toxickými vlivy a dávám je ve spojení s látkou se kterou jsem pracoval, tartrát diethylamidu kyseliny lysergové.

Ale naskýtá se jiná otázka, jak se mi podařilo tuto látku absorbovat? Protože je mi známa toxicita sloučenin námele, vždy puntičkářsky dodržuji bezpečnostní pravidla práce. Mohu bezpečně konstatovat, že jsem se roztoku LSD v průběhu krystalizace dotkl konečkem prstu a tak mohl být zlomek substance absorbován kůží.”

O tři dny později Hofmann pokračoval experimentem, kdy si podal vodný roztok tartrátu diethylamidu odpovídající dávce cca 0,25mg diethylamidu kyseliny lysgerové, dávku, u které předpokládal, že je nejnižší dávkou, při níž lze pozorovat účinky látky (Hofmann, 1979). Jako skutečná prahová dávka (threshold dose) se uvádí přibližně 20 µg čistého LSD (Greiner, Burch, Edelberg, 1958). Látku si Hofmann podal přibližně v 16:20. V 17:00 si do deníku poznamenal “ Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát” (Hofmann, 1979). Poslední slova byl údajně schopen napsat pouze s velkým vypětím sil.

Poté Hofmann poprosil svojí asistentku Susi Ramstein aby jej doprovodila domů. Vzhledem k tomu, že byla válka a používání motorových vozidel bylo zakázáno, museli jet s Hofmannem na kole. V průběhu cesty se jeho stav změnil, což popsal slovy “Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi moje asistentka později říkala, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa.” Po příjezdu domů si vyžádal od své ženy mléko coby nespecifické antidotum.

Své zážitky vylíčil ve své knize LSD: Mé problémové dítě (Hofmann, 1976) následujícími slovy:

„Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem sotva rozpoznal, mi podala mléko, v průběhu večera, jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.

Ještě horší, nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev? Tenkrát jsem věřil že jsem mimo něj, zřetelně jsem se cítil jako vnější pozorovatel celé tragédie stavu vlastního já. Nemohl jsem takto opustit svou rodinu. (Moje žena a naše tři děti ten den odjeli na návštěvu do Lucernu, k manželčiným rodičům.) Mohly by vůbec pochopit, že přestože jsem neexperimentoval bezmyšlenkovitě a nezodpovědně, ale raději s co největší opatrností, že právě tyto závěry byly nečitelné? Mé obavy a zoufalství zintenzívněly, nejen protože by mladá rodina ztratila svého otce, ale také jsem se děsil představy, že bych opustil svou vědeckou chemickou práci, která pro mě mnoho znamenala, na polovic úspěšné cesty, se slibem dokončení prací, který jsem dal firmě.

Další úvahy nabývaly tvarů, úvah plných hořké ironie, Jestliže bych byl nyní donucen opustit tento svět předčasně, bylo by to protože jsem to byl já, kdo přivedl diethylamid kyseliny lysergové na svět. Když po nějakém čase přijel doktor, vrchol mého malomyslného stavu byl již za mnou. Můj asistent ho informoval o mých sebeexperimentech, já jsem nebyl schopen sestavit kloudnou větu. Zmateně zakroutil hlavou, po mém pokusu vylíčit smrtelné nebezpečí okupující mé tělo. Jeho pozorování nezachytilo jediný nenormální symptom, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace vše bylo v pořádku. Závěrem prohlásil, že nevidí důvod, předepisovat jakýkoliv lék. Místo toho mě přenesl do mé postele u které zůstal hlídat. Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je přesvědčivě zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, sami se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami. Pozdě večer se moje žena vrátila z Lucernu. Kdosi ji již informoval po telefonu, že trpím mysterickým rozpadem osobnosti. Okamžitě se vrátila domů a děti zanechala u svých rodičů. Ve chvíli jejího příjezdu jsem byl dostatečně uzdraven, abych ji mohl vyprávět sám co se přihodilo. Vyčerpán jsem usnul.

Následujícího rána jsem se vzbudil zcela zotavený, s čistou hlavou, ačkoliv fyzicky jsem byl stále poněkud unaven. Byl jsem zaplaven pocitem dobra a znovu navráceného života. Když jsem později odcházel zahradou prozářenou sluncem po jarním deštíku, všechno se blyštilo a třpytilo svěžím světlem, jako by byl svět nově stvořen. Po celý den se všechny mé smysly chvěly pod náporem nejvyšší citlivosti.“

Události 19. dubna 1943 bývají označovány pojmem “Bicycle Day”. Tento den je připomínán a slaven v různých psychadelických komunitách po celém světě coby první záměrné požití této drogy.

Sám Hofmann ve svých pamětech zaznamenal, že v těchto dnech učinil významný objev - našel psychoaktivní látku schopnou způsobovat významné posuny vědomí, u níž předpovídal významné aplikace v psychiatrii. Zajímavé bylo zejména to, že látka působila v tak malých množstvích s tak silným účinkem. V dané době nebyla známa látka, která by v dávce zlomek miligramu měla ani ten nejmenší účinek na lidskou psychiku. Hofmann ani v nejmenším nepředpokládal, že by látku někdo chtěl užívat rekreačně. Ve svých pamětech doslova uvedl: “Protože můj sebeexperiment odhalil hrozivé, démonické vlastnosti LSD, poslední věc, kterou jsem mohl předpokládat byl fakt, že by tato látka byla vůbec někdy užívána jako snadno dosažitelná rekreační droga.” (Hofmann, 1979).

 

Po sebepokusech Dr. Hofmanna následovaly klinické pokusy na zvířatech v laboratořích Sandozu pod vedením dr. Cerlettiho a prof. Rothlina. Dle Hofmanna (1979) však pokusy na zvířatech prozradili velmi málo o změnách vědomí způsobených LSD neboť předmětná zvířata své zkušenosti pochopitelně nemohou sdělit. Hofmann (1979) dále uvádí, že při pokusech se psy a kočkami byl nicméně učiněn závěr, že rovněž halucinují. Zajímavé pokusy byly učiněny na akvarijních rybkách a pavoucích. Intoxikované rybky zaujímaly neobvyklé plavební polohy. Pavouci při velmi nízkých dávkách splétali pavučiny lepších proporcí a vlastností, než je obvyklé, avšak při vyšších dávkách byly pavučiny špatně upletené v těch pouze nejjednodušších tvarech.

Součástí testů na zvířatech bylo rovněž zkoumání toxicity LSD. Bylo dokázáno, že střední smrtelná dávka (LD50) se liší v závislosti na druhu zvířete. LD50 pro krysy (16,5 mg/kg i.v.) je mnohem nižší než pro myši které tolerovali od 46 – 60 mg/kg. i.v (Passie, Halpern, Stichtenoth, Emrich, Hintzen, 2008). Dávka LD50 pro myši je 50000 až 100000-ti násobkem běžné dávky (Hofmann, 1979). U lidí dávka LD50 pochopitelně není známa, ale nejsou známy žádná lidská úmrtí způsobená přímým předávkováním (Passie, Halpern, Stichtenoth, Emrich, Hintzen, 2008). Lze tedy říci, že nebezpečí LSD nespočívá v toxicitě, ale nepředvídatelnosti psychických účinků látky (Hofmann, 1979).

Farmakologický výzkum z této doby se soustředí zejména na vstřebávání a vylučování LSD při intoxikaci různými orgány, avšak mechanismus působení LSD se nepodařilo uspokojivě vysvětlit (Hofmann, 1979). Zajímavý výzkum provedl brit J. H. Gaddun, který v roce 1954 objevil, že LSD působí jako blokátor serotoninu (Green, 2008). Nicméně dle Hofmanna (1979) bylo brzy prokázáno, že „další deriváty LSD (jejich chemická struktura byla mírně odlišná), inhibují účinky serotoninu právě tak silně, nebo ještě silněji, než nepřeměněné LSD a přesto nevykazují žádné halucinační schopnosti. Účinek LSD jako serotoninového blokátoru není postačujícím vysvětlením jeho halucinace schopných účinků.“

Brzy po ukončení testování na zvířatech byly započaty první systematická pozorování na lidských pokusných subjektech. Tyto pokusy prováděl psychiatr MUDr. Werner Stoll na klinice Curyšské univerzity. Stoll ml. byl synem profesora Artura Stolla, nadřízeného dr. Hoffmana (Homfann, 1979). Stoll své výzkumy zveřejnil v odborném časopise Schweizer Archiv für Neurologie und Psychiatriue. Výzkum zahrnoval pokusy jak na zdravých jedincích, tak na pacientech trpících schyzorfrenií. Stoll potvrdil, že látka způsobuje poruchy vnímání, halucinace a zrychlení myšlení, dále se zdálo, že potlačuje běžnou paranoiu u osob nemocných schyzofrenií (Lee, Shlain, 1992).

Po zveřejnění Stollových výzkumů se začalo živě spekulovat o možnostech medicinsko-psychiatrického využití LSD. Sandoz tudíž začal vyrábět tuto novou účinnou látku a dodávat ji ústavům a lékařům jako experimentální lék pod obchodním názvel Delysid (Hofmann, 1977). Výzkum v následujícím desetiletí byl poměrně velmi intenzivní. Jednou z metod léčby používaných v evropských klinických zařízeních byla tzv. psycholitická terapie spočívající v pravidelných sezeních při nichž byly podávány dávky 20 – 100  µg LSD. Jinou metodou aplikovanou převážně ve Spojených státech bylo podání jediné vysoké dávky LSD (0,3 až 0,6 mg). Tato metoda bývá označována jako psychaldelická terapie, jejímž cílem je navodit impulz coby „počáteční cíl pro restrukturalizaci pacientovy osobnosti v průběhu doprovodné psychoterapeutické léčby“ (Hofmann, 1977).

Propagátorem metody psychedelické terapie byl americký psychiatr Dr. Humprey Osmond, který rovněž provedl studii léčby alkoholiků pomocí této metody. Osmond tvrdil, že ve skupině se 700 subjekty dosáhl úspěšnosti okolo 50%, tedy zcela mimořádných výsledků, které již nikdy nebyly opakovány.

Jinou hojně diskutovanou „vlastností“ byla schopnost navodit tzv. „modelovou psychózu“. LSD získalo svoji popularitu v psychiatrických kruzích mj. kvůli tomu, že umožňovala psychiatrům a psychoterapeutům proniknout do mimořádných stavů vědomí, jejichž efekty jsou v mnoha směrech podobné s mnoha projevy duševních poruch. Hofmann (1977) uvádí, že tyto úvahy byly později zamítnuty protože „rozsáhlé komparativní výzkumy prokázaly existenci podstatných rozdílů mezi psychotickými projevy a projevy intoxikace LSD.“  

 

Vzhledem k rozsáhlému experimentování a rostoucí popularitě látky samotné mezi odbornou veřejností, ale také mezi umělci jako byl Aldous Huxley a řadou dalších spisovatelů, malířů a rockových hvězd dochází zhruba od druhé poloviny 50. let k masivnímu nárůstu konzumace LSD mimo oficiální lékařský výzkum. LSD získalo řadu propagátorů ať už z více či méně seriózních řad. Jedním z nejvýznamnějších propagátorů LSD byl Timothy Leary, původně harvardský profesor psychologie. Zatímco Hofmann, Huxley i Los Angelský psychiatr Sydney Cohen a další trvali na pokračování lékařských výzkumů vědomi si rizik které tato substance obnáší s představou, že LSD je substance která by měla být používána spíše kulturní a vědeckou elitou a až po prozkoumání účinků a rizik případně dále distribuována, Leary viděl v LSD božský všelék který by měl být k dispozici širokým vrstvám společnosti. LSD doporučoval i svým studentům z Harvardu kteří byli často z bohatých a vlivných rodin. Není tedy divu, že byl Leary z Harvardu v roce 1963 vyloučen, celý další život však LSD neúnavně propagoval.

Vzhledem k rozmachu drogových hnutí 60. let a kultury hippies se jednotlivé státy zhruba od poloviny 60. let rozhodli zásadním způsobem přehodnotit svůj přístup k drogám včetně LSD. V Kalifornii bylo LSD zakázáno koncem roku 1966 a ostatní státy brzy následovaly (Heynes, 2000).

Zákaz LSD také v mnoha případech znamenal omezení nebo úplné zrušení výzkumu. V současné době dochází k malé renezanci výzkumu v této oblasti, to je však již mimo rozsah této práce.

 

Na relativně malém prostoru jsem se pokusila ukázat některá dobře známá i méně známá fakta o LSD a zasadit je do historického rámce a dobového výzkumu. Vzhledem k faktu, že LSD je ve většině nyní již zakázaná droga, je vhodné si připomenout, jaké vzrušení ve vědeckých kruzích její objev ve své době vyvolal. I přes nepředvídatelné účinky této drogy jsou zajímavé její potenciální účinky při navozování změn osobnosti a léčby alkoholismu. Některé novější výzkumy zkoumají LSD coby prostředek ke zmírňování utrpení umírajících a v současné době se opětovně objevují výzkumy, které zkoumají LSD ve vztahu k léčbě alkoholových závislost. Charakteristika současných výzkumů je však již nad rámec této práce.

 

 

Green, A. R. (2008). Gaddum and LSD: the birth and growth of experimental and clinical neuropharmacology research on 5-HT in the UK. British Journal of Pharmacology, 154(8), 1583–1599. doi:10.1038/bjp.2008.207, http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2518468/ [8. 2. 2015]

 

Greiner T, Burch NR, Edelberg R (1958). "Psychopathology and psychophysiology of minimal LSD-25 dosage; a preliminary dosage-response spectrum". AMA Arch NeurPsych. 79 (2): p. 208–10,  http://archneurpsyc.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=652585 [26. 1. 2015]

 

Dyck, E  (2006).: Hitting Highs at Rock Bottom’: LSD Treatment for

Alcoholism, 1950–1970, Social History of Medicine Vol. 19, No. 2 pp. 313–329,
http://psychonautdocs.com/docs/dyck_hittinghighs.pdf [8.  2. 2015]
 

Heynes (2000): Tripping: An Anthology of True-Life Psychedelic Adventures, Penguin, https://books.google.cz/books?id=e8-gir_SNw4C&pg=PT26&lpg=PT26&dq=california+ban+on+lsd&source=bl&ots=8JZ3ImS_4C&sig=KgTyKJyzPpAumj-VDeUKCAb4NFw&hl=en&sa=X&ei=ITbZVJe3EourOoGjgHA&ved=0CDoQ6AEwBA#v=onepage&q=california%20ban%20on%20lsd&f=false [9. 2. 2015]

 

Hofmann, A.: LSD (1979): My Problem Child, MAPS, Sarsota, FL, USA, ISBN 0-9660019-8-2, http://www.psychedelic-library.org/child.htm [9. 2. 2015], český překlad (neznámý autor): https://jlswbs.files.wordpress.com/2008/01/ahlsd.pdf  [9. 2. 2015]

 

Hoffmann, A.: LSD (1996): Completely Personal, text přednášky z roku 1996 v Heidlebergu, Německo, Newsletter of Multidisciplinary Association for Psychadelic Studies (MAPS) – Volume 6 Number 3, http://www.maps.org/news-letters/v06n3/06346hof.html [27. 1. 2015]

 

Lee, M. A., Shlain, B. (1992): Acid Dreams: The Complete Social History of LSD: The CIA, the Sixties, and Beyond, Groove/Atlantic, https://books.google.cz/books?id=_oq8djFLFL0C&pg=PT27&lpg=PT27&dq=Werner+Stoll+in+the+Swiss+Archives+of+Neurology&source=bl&ots=_37R5jyqtk&sig=xIVnBDwmg3Kcd_Ls_W7RryIDCHI&hl=en&sa=X&ei=aX3YVLmxC6jnywO1uYHAAw&ved=0CEQQ6AEwBw#v=onepage&q=Werner%20Stoll%20in%20the%20Swiss%20Archives%20of%20Neurology&f=false [9. 2. 2015]

 

 

Passie, T., Halpern, J. H., Stichtenoth, D., Emrich, H., Hintzen, A. (2008) : The Pharmacology of Lysergic Acid Diethylamide: A Review, CNS Neuroscience & Therapeutics 14, p. 295 - 314, http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.327.1748&rep=rep1&
type=pdf
  [8. 2. 2015]

 

Reed, C (2008).: Dr. Albert Hofmann, The Guardian, http://www.theguardian.com/science/2008/apr/30/drugs.chemistry [28. 1. 2015]

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Píše Ivan Mikloš

Nebuďme „nepriateľmi dobrého“ (píše Ivan Mikloš)

Korupcia bude celkom určite existovať aj počas vlády Igora Matoviča. Je tu však podstatný rozdiel.

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Okolo Fica sa sťahuje slučka

Mečiarovi sme vzali len moc, Fico môže skončiť horšie.

Cynická obluda

Život s Matovičom

Ako reaguje na kritiku v práci, to všetci dobre vieme. Otázka je, či na ňu náhodou rovnako nereaguje aj v súkromí.


Už ste čítali?