Poruchy přijímání potravy

Autor: Naďa Serafínová | 21.1.2019 o 20:24 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  358x

Poruchy příjmu potravy se tradičně dělí na mentální anorexii, bulimii a záchvatovité přejídání. Pro anorexii (anorexia nervosa) je typické odmítání nebo neschopnost udržet si zdravou váhu

Představa nárůstu váhy takto disponované jedince děsí. Jedinec s anorexií má dále často narušeno vnímání vlastního těla, cítí se obézní, i když má ve skutečnosti podváhu.

Další dnes již poměrně známou poruchou příjmu potravy je bulimie (bulimie nervosa), která se projevuje přejídáním střídaným hladověním a zvracením, které je zpravidla spojené s pocity viny. Bulimie je zákeřná v tom, že velmi často nemusí být zřejmá. Zatímco u anorexie je udávaná hmotnost pod 17,5 BMI, u bulimiků je zpravidla v normě, případně mají tito jedinci i mírnou nadváhu. Nemocní bulimii díky tomu dokáží před svým okolím dobře skrývat.

Další tradiční poruchou je i „prosté“ přejídání, nazývané psychogenní přejídání. I tento typ přejídání je problémem, který podstatně narušuje zdraví tělesné i duševní a při dlouhodobém průběhu může vést k jiným poruchám příjmu potravy a/nebo k obezitě. Může vést k celoživotnímu držení různých diet a řešení problémů pomocí jídla, které si člověk vyčítá.

Kromě těchto „klasických“ poruch přijímání potravy se nicméně objevují i formy nové, se kterými se setkáváme zejména ve skupině dospívajících.

Jednou z nejnebezpečnějších z těchto nově identifikovaných poruch je drunkorexie. Jedná se o vysoce rizikovou kombinaci zneužívání alkoholu a omezení stravy, kdy si v zájmu zachování štíhlého vztahu dospívající šetří kalorie z jídla, aby si na party mohli dopřát vysoko-kalorické alkoholové nápoje. Porucha se týká převážně dívek, ale vyskytuje se i u chlapců. Další poruchou z této skupiny je tzv. ortorexie. Tato porucha se maskuje zájmem o „zdravé“ stravování a bio a organické produkty (živá strava, raw apod.), které postupně z jídelníčku vytlačují ostatní jídla. I přesto, že přechod ke zdravé stravě může mít určité zdravotní benefity, může být výsledkem panický strach z jakéhokoliv jídla a překlopit se v závažné, osobnost i vztahy devastující onemocnění. Novým typem chování je také semirexie. Jde o závislost na malých velikostech, výrazně upraveném a dokonalém vzhledu projevujícím se přehnaným cvičením, urputním dbáním o zevnějšek a posedlostí udržováním nízké hmotnosti. Tato porucha se vyskytuje zejména u dívek, ale v dnešní době také přibývá chlapců s touto diagnózou. U chlapců se častěji na střední škole i později v životě můžeme setkat s tzv. Adonis komplexem. Jedná se o chování spojené se snahou o nárůst svalové hmoty, kdy jedinec tráví extrémní množství volného času ve fitness centrech a při dalších (i venkovních) trénincích. Tato porucha může také časem vést k závislosti na anabolických steroidech, spalovačích tuků, některých drogách apod.

Je důležité, aby pedagogové dokázali tyto poruchy rozpoznat a mohli včas reagovat – a to dle situace jak osobní intervencí, tak možností obrátit se na odborné pracoviště.

Co mohu jako pedagog udělat

Někdy stačí to zdánlivě nejjednodušší – všimnout si. K tomu obvykle potřebujete využít své znalosti, profesní zkušenost, intuici, vnímavé otevřené oči, chuť si všímat a vědomí, že si s tím, co zjistíte, budete chtít poradit. V neposlední řadě je zapotřebí také odvaha a schopnost k problému citlivě přistoupit.

Mnoho případů poruch příjmů potravy je dlouhodobě podceňovaných, přehlížených či mylně vyhodnocených jako případ puberty, pózy, hlouposti apod. Na druhou stranu se ale pedagog může také zmýlit, což může přinášet oprávněné obavy z toho, jak v takovém případě student zareaguje. I přesto je ale lépe se zmýlit tak, že se na žáka zaměříme a zjistíme, že naše obavy byly neopodstatněné, než zanedbat možnou pomoct. Je důležité vědět, že pedagogové jsou těmi, kdo si všímají nejčastěji, možná dokonce častěji i než sami rodiče. Právě proto je tato první linie důležitá pro další terapeutické kroky.

Učitel nemusí léčit a pomáhat k uzdravení, může jen předat kontakt, zapojit žáka do rozhovoru, kontaktovat rodinu, zkušenějšího kolegu, pedagogicko-psychologickou poradnu. Máte k dispozici silný nástroj – sami sebe, svoji osobnost. Zároveň je zapotřebí odvaha, abychom nepodlehli strachu z toho, co se bude dít, když zahájíme aktivitu směřující k odhalení a řešení PPP u některého z žáků. Skutečně můžeme spustit kolotoč akcí a emočně náročných situací. Ovšem ty, pokud se ukážou jako adekvátní situaci, by nastala stejně a nejspíš ještě ve větší síle, pokud by se problém prohloubil (kolaps žáka ve škole, hospitalizace, zkoumání, kdo si mohl všimnout…).

Hranice pedagogické pomoci jsou přitom jasně dány. Jsou tam, kde začíná území rodičovské povinnosti, lékařské kompetence a vůle a motivace žáka. Pedagog by se neměl vyčerpat a snažit se nahradit například terapeuta, ale nasměřovat žáka a jeho rodinu k odborné pomoci.

Mám o svém podezření říci rodičům?

Ano, je lépe říci o svém podezření i tehdy když se zpětně dozvíme, že rodiče o problému vědí a řeší ho. A je lépe říct o něm i tehdy, dostane-li se nám velmi negativní, odmítavé až agresivní reakce (rodiče učitele obviní z přehánění, odmítají hovor s tím, že do toho učiteli nic není, zcela problém přehlížejí, bagatelizují apod.). Tehdy je možné zdůraznit, že problém je sice především žákův a jeho rodiny, avšak dotýká se i třídního kolektivu, potažmo žáků z jiných tříd. Lze argumentovat tím, že nevhodné stravovací návyky jsou snadno napodobitelné a rychle se šíří mezi další jedince. 

Je také lépe nesnažit se předem odhadovat reakci rodiče, nelze se na ni zcela dobře připravit a svým očekáváním si můžeme přivodit předsudky nebo vzorce, které se nenaplní, což nás může vyvést z míry.

Jak skutečně poznám poruchu příjmu potravy?

Správné rozpoznání a diagnostika poruchy příjmu potravy může být obtížná i pro odborníka. Přitom platí, že často je snazší odhalení anorexie, která je více viditelná díky výraznému hubnutí, nezdravému vzhledu, vynechávání jídla během školní docházky apod. Někdy se také stává, že se někteří nemocní svými stravovacími návyky netají, neskrývaně prohlašují, že nejedí nebo konzumují jen omezené množství potravin. Alarmující jsou také trvající diety, o nichž často dívky hovoří mezi sebou. Bulimie a záchvatovité přejídání, případně drunkorexie, jsou odhalitelné hůře. Někdy se o nich pedagogové dozvědí od kamarádů a spolužáků nemocného, jindy ho přistihnou při zvracení na toaletách (na výletech je pak nápadná konzumace nebývale velkého množství jídla s případným následujícím pobytem na toaletě nebo jinde ve skrytu). 

Jak vést rozhovor se žákem trpícím PPP?

Učitel může být osobou, ke které žáci chovají důvěru, vnímají ho jako člověka, kterém se mohou svěřit se svým problémem a požádat ho o radu nebo pomoc. Takový vztah pak působí jako prevence proti vzniku nejrůznějších rizikových jevů, ale také je důležitou součástí vyrovnávání se s problémem a jeho zvládání.

Rozhovor o podobném problému je zpravidla pro pedagoga z podstaty věci nepříjemný, ale pro to, aby se zjistilo, zda problém skutečně existuje a začal se řešit, je zpravidla zcela nezbytný. Základem rozhovoru by měla být důvěra mezi pedagogem a žákem. Důvěru nelze vynutit, je třeba ji získat tím, jaký člověk je, tedy osobnostní integritou, charakterem a tím, co umím.

Celou konverzaci dále musí provázet patrná trpělivost a empatie. Ty mohou být projevovány verbálně (povzbuzování), ale mnohem větší význam má jejich neverbální podoba (oční kontakt, vlídná gesta, případně dotek, klidný hlas a celkově otevřený a vstřícný prostor včetně výběru klidného tichého prostředí. Pedagog se také musí připravit na emočně vypjatou situaci – často dochází k pláči, záchvatům vzteku a odmítání jako projevu bourání barier nebo poslední snaha uchránit si své tajemství.

Obecně lze říci, že pedagog má k dispozici následující komunikační nástroje:

  • Otevřené otázky (Proč bych ne/měla mít o tebe starost?, Jak jinak by se daly problémy řešit?...)
  • Pozitivní manipulace (Tohle je pro tebe cesta, jak být jiný? V čem jsi jiný? Asi chápeš, že musíme hledat cestu, jak ti pomoct…)
  • Pochopení (Někdy to všechno v životě může být fakt těžký, člověk si s tím vším nemusí vědět rady, je normální cítit se bezmocný…)
  • Zrcadlení emocí (Vidím, že jsi smutná, mám dojem, že se trápíš, zdá se mi, že se na někoho zlobíš…)

Naopak následujícím typům komunikace se musí pedagog za každou cenu vyhnout:

  • Obviňování (Můžeš si za všechno sám a teď se chováš jako blázen…)
  • Moralizování a kázání (Tohle se přece nedělá…)
  • Vyhrožování (Jestli nepřestaneš…)
  • Nezavírat oči (Víš co, je to vlastně tvoje věc, hlavně ať to nevidím)

Jak o poruchách příjmu potravy komunikovat ve třídě?

Důvody, proč se třídou hovořit o problému (samozřejmě bez poukazování na konkrétního žáka), jsou nejen informační a vzdělávací, ale především preventivní. Nevhodné jídelní návyky a patologický vztah k vlastnímu tělu jsou tzv. „sociálně infekční“, snadno se rozšiřují zejména ve skupině dospívajících. Je mylné domnívat se, že stále hubnoucí anorektická žačka bude pro své vrstevnice odstrašujícím příkladem. Bude tomu pravděpodobně přesně naopak.

Jako dobrý zdroj informací pro třídu lze doporučit lze film SAMI (lze zakoupit včetně pracovní příručky sestavené odborníky na PPP) nebo knihy uznávaných odborníků (Hana Papežová, František D. Krch).

Jak vypadá dobrý preventivní program?

Sestavit skutečně dobrý preventivní program je úkolem pro tým odborníků, kteří zváží veškerá rizika a možnosti. Mezi rizika preventivních programů patří především následující faktory:

  • Jídlo v myšlenkách - Žádný jedinec by neměl přehnaně uvažovat o jídle. Není vhodné, aby se děti a dospívající učili počítat kalorie. Pokud děti a dospívající o těchto technikách a problémech slyší, mohou se je pokusit napodobit, i když jsou jim prezentovány v negativním kontextu.
  • Jídlo v emocích - Jídlo by nemělo být spojeno s příliš výraznými emocemi – ani s velkým strachem, výčitkami, či pocity uspokojení. Bezpečný není ani mechanismus odměn sladkostmi v dětství, neboť se tento zvyk může přenést do dospělosti.
  • Pohyb jako výkon (pokles radosti) – pohyb je přirozenou součástí života a měl by být více zdrojem radosti, než pouze nutností a prostředkem ke zhubnutí. Proto je třeba děti k pohybu motivovat cíleně a probouzet jejich přirozený zájem o ně.
  • Předávání negativních receptů - sdělování, co všechno pacienti s anorexií a bulimií dělají pro to, aby si udrželi hmotnost nebo zhubli, vytváří spíše návody těm, kteří se o redukci hmotnosti snaží. Informace o těchto „metodách“ jsou sice dostupné na internetu a převažují nad těmi, které skutečně pomáhají, avšak o to spíše by obsah preventivního programu měl směřovat k pojmenování toho, co je žádoucí, vhodné, funkční než představovat to, co škodí a nefunguje. 
  • Podpora negativních vzorů - totéž platí o prezentaci šokujících příběhů pacientů nebo dokonce ukazování jejich fotografií. Takové odstrašující případy zkrátka neúčinkují.

Před výběrem dobrého preventivního programu je třeba uvážit výše zmíněné faktory a zejména zajistit, aby tento program byl veden odborníkem – a to ani ne tak v oblasti zdravého životního stylu a výživy, ale především v oblasti širší (adiktologie, psychologie, specializace na poruchy příjmu potravy, dětské civilizační choroby apod.).

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

22 svedectiev: Sexuálne obťažovanie zažila prezidentka, režisérka i čašníčka

Stretávajú sa s ním ženy bez ohľadu na vek, profesiu aj postavenie.

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Okolo Fica sa sťahuje slučka

Mečiarovi sme vzali len moc, Fico môže skončiť horšie.


Už ste čítali?